Vážené a milé, teprve teď to opravdu začíná. Nevím, co takhle na začátek říct. Doufám, že si to užijete a snad se i zasmějete. Obrovský dík pro Tit, která měla svatou trpělivost to betovat. A nezapomeňte si přečíst prolog (o článek níže).

Kapitola první

Těžko popsatelný jekot přinutil Listera odpoutat pozornost od hory indických extra pálivých placek potíraných ďábelsky ostrou kari omáčkou a sypaných závějí chilli. Při požívání tohoto jídla se doporučovalo mít v dosahu minimálně jeden hasící přístroj, ale Dave Lister byl ochoten podstoupit riziko samovznícení, jen aby podráždil své téměř zničené chuťové pohárky. To vyrušení od labužnické sebedestrukce měl na svědomí Kocour, který se k němu přihnal s podezřelými auditivními projevy, aby na sebe jak se patří upozornil.
„Huuuu, kámo, ou jééé!“ zaskřehotal a udělal pár tanečních kočičích kreací.
„Myslel jsem, žes s tímhle křepčením přestal,“ poznamenal Lister a nacpal si do pusy najednou celou placku. Jazyk mu hořel jako kdysi lejtka, když pálil za Kochanskou. „Kurnik, to je bašta!“ zahuhňal.
„Já? A přestat?“ podivil se Kocour, když protahoval své tělo do neuvěřitelných poloh. Musel při tom ovšem dávat pozor, aby si nepomačkal svůj černý saténový oblek se stříbrnými manžetovými knoflíčky a širokou fazónou. „Kdepak! Jenom jsem zase nabral šťávu, ou jééé!“
„Super.“
„Hele, co je s tebou?“ zarazil se Kocour uprostřed napodobování egyptských hieroglyfů.
„Nic. Jak to, že nejsi u řízení?“
„Přebral to tam Magor a Mechaňák, huuu. Takže mám volno.“
„Super.“
Kocour nesouhlasně zaprskal, sedl si na židli vedle Listera a vzal ho kolem ramen. „Hele, ty opice, kdo se na tebe má koukat? Snížil jsi mi dobrou náladu o pět procent! Pojď něco podniknout. Sbalíme pár koček, odvážem se, užijem si, jako za mlada!“ Optimismus a nadšení z Kocoura přímo stříkalo, ale i přesto Lister zavrčel, že nemá náladu.
„Tak to ne. Chlape, dáme si nějakou starou dobrou hru v simulátoru,“ rozkázal Kocour a vstal. Pak se náhle zastavil. „Ale nejdřív se musím převléknout.“ Stejným způsobem, jakým přišel také zmizel.
Lister si povzdechl. V posledních dnech na něj padala deprese. Ztratili i tu úplně poslední stopu po Trpaslíkovi. To ho deptalo nejvíc. Když k tomu přičetl časté přemýšlení o něm samotném a fakt, že pivo pomalu dochází, nemohl se teď cítit jinak. Apaticky dožvýkával poslední sousto poslední placky. Pak pečlivě vylízal talíř, aby ani kapka indického pokladu nepřišla nazmar.
„To je nechutné,“ ušklíbl se Kocour, který právě přišel, nad Listerovými způsoby stolování. „Tak jdeme, kámo! Rozjedem to,“ zavrněl.
Lister si protřel oči a řekl si, že by se aspoň mohl pokusit zvednout si náladu. „Fajn, fajn, jdeme si provětrat šortky!“ Pochválil se za to, že se mu celkem podařilo nasadit veselý tón a nechal se vlastníma nohama táhnout za Kocourem do simulační místnosti.
„Lov zajíčků na nudistické pláži nebo Výlet do nitra ženského těla?“ Kocour zvedl nad hlavu dvě kazety.
„Tys ten Výlet ještě nehrál, co?“ zeptal se ho Lister s potutelným úsměvem. „Můžeš to zkusit, ale je to celý o ovulaci, menstruaci a všech těch věcech, který končej na tu slabiku. Tvoje postava tam je vajíčko. A cílem hry je bejt oplodněnej.“
Kocour dotyčnou hru pustil, jako by se bál, že se ušpiní.
„Prostě si ležíš v děloze nebo jak se to jmenuje a čekáš, až se k tobě dovalí spermie a ty si pak vybereš tu nejlepší. Dáte se dohromady a pak se rejhujete a dělíte a furt dokola. Devět měsíců uteče jak voda. Pak přichází to nejhorší. Porod. Nedokážeš si představit, jaký to je.“
„Myslím, že to ani vědět nechci.“
„Je to vlastně jako smrt. Seš v dlouhým tunelu a čekáš, až na konci uvidíš světlo. A až se k tomu světlu dostaneš, hra končí. Chceš si to vyzkoušet?“
„Radši bych pytlík na zvracení, prosím,“ odpověděl Kocour se skelným pohledem.
„Vážně ne? Je to fakt poučný.“
„Už jsme řekl jasně, nechci se škrábat z ženský žádným tělním otvorem!“
Lister pokrčil rameny a škodolibě se zasmál. Jo, fakt se zasmál. Vlastně měl i trochu lepší náladu. „Takže, co tam dáme?“
„Hlavně žádnou exkurzi po vejcovodech.“
Lister se chvilku přehraboval v krabici s kazetami, až se nakonec napřímil s jednou v ruce. „Starý dobrý Bar na rohu pátý ulice, hm?“
„Vrrrrn.“
Lister to vzal jako „ano“ a nahodil hru do systému. Oba se uvelebili do simulačních křesel, připevnili si na sebe elektrody a nechali si přes hlavu spadnout černé hledí.

New York 23.století se topil ve tmě. V téhle noční době si troufli vyjít ven jenom drsní hoši s bouchačkami pod značkovými saky, a prostitutky. Tyto dvě sorty lidí k sobě byly přitahovány jako magnety a zašívaly se spolu v hotelech, takže bylo na ulicích prázdno, když se všichni spárovali. Jenom Bar na rohu pátý ulice žil.
Dave Lister v luxusním obleku, s kloboukem do čela a doutníkem v puse otevřel dveře onoho podniku. V těsném závěsu za ním stál Kocour, který vypadal tak šik, že se za ním musel otočit každý. Černý oblek z krátce střiženého sametu, hedvábná košile a vázanka za pět set dolarů. A nesmělo se zapomenout na jeho šarm.
Osazenstvo baru strnulo a všechny přítomné hlavy se otočily jejich směrem. Oni dva už tu byli známá firma, vážně klientela. Na téhle hře bylo skvělé, že byla paměťová. Když už jste ji jednou začali hrát, pamatovala si vás, stejně jako lidé ve v ní. Mohli jste kdykoli přestat a pokračovat třeba až za dva měsíce.
Za chvíli se znovu rozvířil hovor a každý si všímal svého. Až na jednu mladou dámu u baru.
Jmenovala se Alice a Dave měl už mnohokrát pocit, že je do ní blázen. Velké jiskřivé oči, tmavé krátké vlasy, ňadra jako dva geneticky nadopované grepy, dokonalá hebká pleť jako napudrovaná dětská prdelka – nic z toho se Daveovi moc nelíbilo. Vlastně by si Alice vůbec nevšiml, kdyby se neusmála. Úsměv výherního automatu podlamoval Listerovi nohy. Pokaždé mu připomněla Chrissie. Ale držel si od Alice odstup, nechtěl být na hře závislý. Byla to jenom taková forma rozptýlení, když se cítil pod psa.
„Ahoj, Dave,“ pozdravila ho, když přišel blíž a sedl si na barovou stoličku vedle ní. Sundal si klobouk a lusknutím prstu si objednal pití. Kocour se už mezitím stihl vytratit. A vemte jed na to, že nebyl sám.
„Čau, puso.“
„Vypadáš nějak sklesle, frajere,“ řekla a mrkla na něj. Lister ucítil její ruku na svém stehně. „Možná by to spravila mála pusa, co říkáš?“ navrhla a usmála se. Ona se usmála. Pro Listera okamžitě změnila podobu. Vlasy se jí prodloužily a zhnědly, kůže se jí opálila do lehce bronzova. Chrissie. Naklonila se k němu.
Barová světla zablikala a zhasla. Listera i Kocoura obklopila tma. Lister si strhnul simulační štít a místo Alice uviděl dvě tak velké baňaté nosní dírky, že bych se do nich vešly pořádně zralé hrušky.
„Co sakra je?“ zahučel a strhával si elektrody z těla.
„Nerad vás ruším při vašich sexuálních hrátkách, pánové,“ řekl Rimmer důležitým hlasem a jeho pohled spočinul hlavně na Kocourovi, „ale Kryton našel něco na radaru a byl by rád, kdybyste se na to podívali, pokud si tedy ještě nechcete dělat dobře na pixelových děvkách.“
„Dej si pohov, Rimmere,“ odbyl ho Lister a spolu s Kocourem zamířili do kokpitu. „Tobě by to taky někdy prospělo.“
„Mně? Děkuji za tvou péči, ale cítím se výborně. Necítím potřebu souložit s někým, kdo ani neexistuje.“
„O co jde, Kryťáku?“
„Á, dobré poledne, pánové. Něco tu mám.“
„Jo, Rimmer už nám to říkal,“ kývnul Lister a posadil se na své místo prvního pilota. „Co je to za signál?“
„Jedná se o vrak staré nákladní lodi Alfa na malé planetce asi dvě hodiny od nás, pane. Myslím, že by nebylo špatné se na ní porozhlédnout, mohlo na ní zůstat nějaké jídlo nebo technické vybavení, které by se nám mohlo hodit.“
„A co posádka?“ zeptal se úzkostlivě Rimmer.
„Skenery nic nehlásí, pane.“
„To by mohlo být báječné, přesto bych se, jenom kvůli našemu bezpečí, tomuto riziku vyhnul.“
Na takový návrh raději nikdo nereagoval. Tyhle Rimmerovy řeči už absolutně nikoho nezajímaly. Proto si Lister, Kocour i Kryton dali do uší pomyslné špunty, aby se jim lépe ignoroval jeho nekonečný monolog.
„Podívejte, támhle to je,“ řekl Kocour po pár hodinách a kývnul hlavou k malé kulaté zářící věci, která se před nimi začala rýsovat.
„Paráda,“ hvízdl Lister. „Takže, půjdem na to.“ Přenechal Kocourovi řízení a šel pro bazukoidy, jejich věrné přítele v nesnázích. Člověk nikdy neví, i na opuštěné planetce je lepší mít je s sebou. Nejdříve vzal jenom dva, pro sebe a Kocoura, ale pak ho napadlo, že malá procházka by Rimmerovi neuškodila a vzal i třetí bazukoid.
„Jak to vypadá?“ zeptal se, když si zase sedl vedle Kocoura. Bazukoidy nechal opřené v chodbičce, aby Rimmera nevyděsily moc brzo.
„Můžeme přistát, pane,“ konstatoval situaci Kryton. „Myslím, že nejvhodnějším místem bude přímo hangár té lodi, planetka nemá žádnou atmosféru, tak se aspoň nebudeme muset zdržovat se skafandry.“
„Jasná věc, stoč to tam, Kocoure.“
Přistání bylo stejně elegantní jako Kocourovy semišové boty na stříbrné přezky.
„Takže, klasicky zůstanu tady a budu na Kosmika dávat pozor,“ prohlásil Rimmer, když si Dave ještě naposledy kontroloval stav bazukoidu. Lister se zeširoka usmál a strčil mu do ruky zbraň.
„To těžko, kamaráde, tentokrát jdeš s náma.“
Rimmer zbledl o celých tři sta procent. „Cože?“
„Podívej se na to logicky,“ začal Lister a opřel se ramenem o stěnu do velice ležérní a frajerské polohy, „když tady zůstaneš a čirou náhodou se tu objeví vraždící mutantka, je nulová šance, že se sám nějak zachráníš, to je prostě holej fakt. Ale když půjdeš s náma a objeví se vraždící mutantka, je tu možnost, že my tě zachráníme. Co na to říkáš?“
„Ehm… do zbraně, staří braši!“ zvolal naoko statečným hlasem, který se základech chvěl strachem.
„Ty bys ho vážně chtěl zachránit?“ syknul Kocour udiveně Listerovi do ucha.

Čtyři páry opatrných chodidel se snažily nedělat moc velký hluk, když procházely úzkou chodbou lodi Alfa. I když všichni majitelé oněch chodidel věděli, že jsou v okruhu několika set světelných let sami, tři z nich svírali v rukou pevně nabitý bazukoid a každý se choval co nejtišeji. Pro jistotu.
„Říkal jsem, že bude lepší, když zůstanu v Kosmiku,“ syknul už po několikáté Rimmer, který šel jako druhý v těsném závěsu za Listerem a co chvíli se nervózně ohlížel za sebe. „Mohl jsem z bezpečí kontrolovat situaci a informovat vás o blížícím se… nebezpečí.“
„Nebuď pořád tak podělanej.“ Lister protočil panenky. „Vždyť se ti nic nestane, ty poseroutko. A je jedno, jestli jsi v Kosmiku nebo tady. V obou případech jsi užitečný jako kondom v klášteře.“
Rimmer Listerova slova ignoroval a mluvil v klidu dál. „Já vím, že jsem tu naprosto nepostradatelný a beze mě byste se nepohnuli kupředu, přesto bych si dovolil navrhnout svůj návrat k lodi, abych ji ochránil před případných zcizením jinou, nám neznámou formou života.“ Samolibě a křečovitě se usmál, což způsobilo, že se jeho baňaté nozdry dostaly na maximum svého zvětšení.
Kocour vyprsknul smíchy. „Ochránil? To myslíš vážně, dutohlave? A jak bys to udělal? Unudil bys je k smrti krátkou přednáškou o telegrafních sloupech? Vsadím se, že do pěti minut by byli tuzí.“
Rimmer chtěl něco vztekle odseknout, ale zarazil ho Kryton. „Víte, pánové, myslím, že bychom se měli opět utišit.“ Konvoj se zastavil.
„Proč?“ chtěl vědět zmatený Kocour.
„Jo, proč, Kryťáku?“ přidal se k němu Lister. „Říkals, že jsme tu sami, ne?“
„No,víte, pane… é, chtěl jsem říct, že…“ koktal Kryton a kdyby to bylo u mechanoida možné, červenal by se za svýma dokonale modelovanýma ušima.
„Tak už se vymáčkni, sakra!“ obořil se na něj netrpělivě Rimmer.
„Ehm… chtěl jsem říct, že… totiž…“
„Dělej!“
„Chtěl jsem říct, že… že… už to není tak docela… pravda,“ hlesl Kryton.
Vyměnili si mezi sebou pár nanosekund ticha.
„Promiň, plechová hlavo, ale asi jsem ti moc dobře nerozuměl,“ řekl přiškrceným hlasem Rimmer a cítil, jak mu rosolovatí kolena a jak mu zbraň připadá těžší a těžší a táhne ho dolů.
„Jak je to možný?“ chtěl vědět Dave a ostražitě se kolem sebe rozhlížel, připraven okamžitě zastřelit každého nevítaného vetřelce. „Jak to, že ten tvůj super skener,“ řekl a pokynul hlavou k věcičce, kterou Kryton celou dobu pevně svíral v dlaních, „nic nezachytil?“
Kryton zahanbeně sklonil oči k displeji skeneru. „Měl vybité baterie.“
Zvláštní, jak taková věta mohla pohnout emocemi tří různých osob. Kocour se cítil odstrkovaný a zmatený a přemýšlel, zda-li je dobře oblečen k takové příležitosti, jakou bylo setkání s obludou. Rimmer přeskočil vztekací fázi a přešel rovnou k levelu „Já umřu, já umřu, já umřu!“ Tato slova protkala jeho celý holografický mozek. Chudák si neuvědomil, že už mrtvý je, jako obvykle. Jediný Lister zachoval jakž takž chladnou hlavu a vzedmula se v něm vlna čehosi, co by se dalo označit jako odvaha. Krytonovi nic nevyčítal, jemu se podobné věci stávaly pořád. Proto si potěžkal bazukoid a bezděky si odhodil dredy z ramene.
„Fajn, hoši, uklidníme se,“ pronesl s předstíraným ledovým klidem. „Jenom klid… Krytone, o jakou formu života se jedná?“
„S největší pravděpodobností je to… to…“
„Tak co to kurva je?“ zavrčel Lister a zaťal zuby.
„Je to replikant.“
Na scénu přišla jedna z dalších emočních vět a drtivým stiskem objala naše chlapce. Kryton měl pocit, že mu brzy zkratují všechny obvody v těle. Kocourovi bylo na omdlení. Nechtěl zemřít v tomhle odění. Rimmer přešel do stavu jakési předsmrtné agónie. Listerovi proběhlo hlavou jen jediné. Musí pryč.
„Je to všechno moje vina!“ úpěl vysokým hláskem Kryton. „Kvůli mně teď všichni zahyneme! A replikant si dá k svačině mozky pana Listera a pana Kocoura! A to všechno kvůli mně, jen kvůli mně!“ Kdyby to šlo, z očí by se mu vyvalily petrolejové slzy neštěstí.
„Vyhlašuju hnědý poplach, hnědý poplach,“ zakňučel Kocour.
„To jsi nám fakt pomoh,“ ocenil ho Lister. „Musíme pryč! Serem na to! Padáme, padáme!“ Všichni čtyři se otočili jako na obrtlíku a se sloním dusotem a Krytonem v čele pádili pryč. Rimmer něco ječel ostrou fistulkou. Kromě Listera se za sebe nikdo neohlížel. Ten se párkrát zastavil a zkusmo vypálil. Měl při tom aspoň minimální pocit bezpečí.
Někde v dálce za nimi se ozval jakýsi strašlivý lomoz. Lister za sebe opět vypálil pár nábojů. To bylo jejich hnacím motorem. Běželi rychleji než keňský závodník s čínskou rachejtlí v zadnici.
Nedokázali by popsat, jaká na ně přišla úleva, když se jim do zorného pole vloudilo jejich jasně zelené kosmické plavidlo. Ve stejnou chvíli se hangárem rozlehl hrdelní řev a z jedné chodby se vyřítil obrovský replikant. Dva metry musel mít v pubertě. Chybělo mu jedno oko, které nahradil golfovým míčkem, na jehož povrch si jej neuměle namaloval. Prstů také neměl moc. Na prstech jedné ruky byste je jistě spočítali. Jeho odhalené paže byly pokryty nespočtem jizev a tetováním „Miluju Sandy“. Z otevřené huby mu odkapávaly zažloutlé sliny, jeho zuby měly neidentifikovatelnou barvu. Věřte mi, nechtěli byste s ním mít co dočinění.
Pak se stalo něco, co dokonale zhatilo zatím perfektní útěk.
Lister zakopnul.
Kryton rychlostí blesku vběhl do kokpitu Kosmika a začal startovat motory. Kocour byl v závěsu za ním, praštil sebou na sedadlo pilota a chopil se joysticku.
„Žhavíme to, už ať jsme pryč!“
Ale Rimmera a Listera nikde nebylo.
Dave prudce narazil obličejem do tvrdé podlahy. Cítil, jak mu rupnulo v nose a hned na to se mu do úst nahrnula jeho vlastní teplá krev. V souladu s tím ho pekelně bolel pravý kotník. Se skuhráním se neohrabaně převrátil. Bazukoid mu při pádu vypadl z ruky a odletěl několik metrů od něj. Dave se snažil postavit, ale nešlo mu to. Proto se chtěl ke zbrani aspoň doplazit, ale jeho plány byly zhatěny. Něco, jak se vzápětí ukázalo, byla to replikantova bota, mu dupla na lýtko a s odporným třaskotem mu rozdrtila kost. Lister zařval jako souložící tur. V tu chvíli si teprve Kryton s Kocourem uvědomili, že jim půlka posádky chybí. Oba rychle popadli zbraně a vyřítili se ven.
Takže jo, teď vážně umře. Skončí jako večerní menu toho přerostlého hnusáka s charismatem menším, než mají dva Rimmerové dohromady. I když Dave ležel bezmocně na zemi a replikant čněl několik metrů nad ním, ovanul ho jeho smrdutý, mrtvolně hnijící dech. Připomnělo mu to jeho podpaží po týdnu, kdy netekla voda.
„Kurva…“ zaskučel Lister.
„Cha cha cha cha cha!“ zasmál se replikant svým zmutovaným hlasem tak nahlas, že málem způsobil zemětřesení a vytáhl z kapsy zrezivělou zakrvácenou dýku. „Teď už ti nikdo nepomůže, ty červe! Cha cha cha!“
„Zmlkni!“ okřikl ho Lister z posledních sil. Byla to chabá ochrana. Moc dobře věděl, že ta hora sraček, která nad ním stojí, má pravdu. Věděl, že mu už nikdo nepomůže. Bylo mu jasné, že ostatní naskákali do Kosmika, nastartovali a každou chvíli budou v tahu. Nevyčítal jim to, ať se zachrání.
Tak končí David Lister, poslední žijící…
Náhle se něco v Davově podvědomí změnilo. On přece nechtěl umřít jako největší srab pod sluncem. Nechtěl se plazit u nohou Smrti. Nechtěl chcípnout jako hladová krysa. Chtěl zemřít jako největší blázen ve vesmíru, který smrt praští přes hlavu baseballkou a ona se skácí jako Holister v bordelu.
„Zhebni, ty hajzle zasranej!“ zařval z plných plic a bezmocně sebou škubl, aby unikl z jeho uvěznění.
Ozvala se ohlušující rána a bolestivý řev. Lister si uvědomil, že ty zvukové projevy nepatří jemu, ale replikantovi, který měl rázem obrovskou díru v břiše a cákala z něj smradlavá krev. Pak sebou praštil o zem těsně vedle Listera tak nešikovně, že mu svým nožem zajel přesně mezi dvě žebra. Podlahou projelo dlouhé vibrování.
Namísto replikanta před Listerem stála postava zahalená dýmem z hlavně bazukoidu. Když se prachová mlha trochu rozvířila, těsně předtím, než upadl do hlubokého a sladkého bezvědomí, uviděl na malou chvíli tvář svého zachránce.
„Rimmere?“

Neomlouvám se, že jsem zase změnila design. No mějte takovou dokonalou fotku a nezphotoshopujte ji.

Prolog

Zařvala bolestí tak hlasitě, že si i doktor musel zacpat uši. Laboratorní sklo se zatřáslo a na jeho povrchu se vytvořily drobné prasklinky.
„Uklidněte se!“
Neuklidnila se. Říkalo se, že nejhorší to mají prvorodičky, ale každé pravidlo mělo svou výjimku. Všechno kolem ní bylo rozmazané, barvy byly až příliš jasné a zvuky příliš hlasité.
„No tak, miláčku, mysli na něco krásného! Mysli na mě!“ Chytil ji za ruku a ona mu zaryla nehty do kůže tak hluboko, až se na povrch vydraly drobné kapičky krve.
Myslet na něj? To on a jeho mrňavá prokletá spermie mohly za to, že tu málem umírala. Nechtěli mít další dítě. Ale spoléhejte se na kondomy z automatu.
„Maminko, už to bude! Zatlačte!“
Tentokrát doktora poslechla. Náhle se cítila podivně prázdná, tlak povolil a ona zmoženě vydechla.
„Gratuluju, je to holčička.“

„Nemůžu uvěřit, že se nám narodil něco, co nemá pinďoura.“
„No, vytáhl ses, je to pokrok.“
„Podívej, jak je malinká…“
„Kdyby se ti tlačila ven z těla některým otvorem, malá by ti rozhodně nepřišla.“
Pohladil svou ženu po vlasech. „Určitě bude celá po tobě.“ S úsměvem se naklonil k miminkovské tvářičce. „Ahoj prcku, to jsem já, tvůj taťka. A tohle je mamka. Kočka, že jo? Budem tě vychovávat, kupovat ti lízátka a učit tě jezdit na kole. A ty budeš růst a my stárnout. Ale mezitím si to užijem, to se vsaď. A až budeš jednou velká, budeš fešanda jako tvoje máma a odvede si tě nějakej báječnej frajer. Ale doufám, že to nebude nějakej pitomec, musíš si hlavně dobře vybrat, já na to dám pozor.“

RD fanfiction

Třetí verze
Obsah: Posádka Kosmika si už zvykla na to, že jejich bezduché potulování vesmírem je plné nečekaných zvratů a dobrodružství. Ale všechno by bylo úplně jinak, kdyby se v Rimmerovi neprobudila chvilková odvaha, a kdyby v jednom z mnoha alternativních vesmírů byly k dostání kvalitní kondomy z automatu.
Upozornění: pre-slash, nějaký ten slash, neviditelný incest, vulgarismy
Období: řekněme kolem VI.série, zhruba
Postavy: David Lister, Arnold Rimmer, Kryton, Kocour, Eso Rimmer, Chrissie Kochanská, Jimm Lister, Bexley Lister, spousta vesmírných oblud a jedna tajná veledůležitá postava
Beta-read: Titany <3
Kapitoly: Prolog, Kapitola první

Ty fotografie mi vzaly dech.