černobílá díra

Prolog

Zařvala bolestí tak hlasitě, že si i doktor musel zacpat uši. Laboratorní sklo se zatřáslo a na jeho povrchu se vytvořily drobné prasklinky.
„Uklidněte se!“
Neuklidnila se. Říkalo se, že nejhorší to mají prvorodičky, ale každé pravidlo mělo svou výjimku. Všechno kolem ní bylo rozmazané, barvy byly až příliš jasné a zvuky příliš hlasité.
„No tak, miláčku, mysli na něco krásného! Mysli na mě!“ Chytil ji za ruku a ona mu zaryla nehty do kůže tak hluboko, až se na povrch vydraly drobné kapičky krve.
Myslet na něj? To on a jeho mrňavá prokletá spermie mohly za to, že tu málem umírala. Nechtěli mít další dítě. Ale spoléhejte se na kondomy z automatu.
„Maminko, už to bude! Zatlačte!“
Tentokrát doktora poslechla. Náhle se cítila podivně prázdná, tlak povolil a ona zmoženě vydechla.
„Gratuluju, je to holčička.“

„Nemůžu uvěřit, že se nám narodil něco, co nemá pinďoura.“
„No, vytáhl ses, je to pokrok.“
„Podívej, jak je malinká…“
„Kdyby se ti tlačila ven z těla některým otvorem, malá by ti rozhodně nepřišla.“
Pohladil svou ženu po vlasech. „Určitě bude celá po tobě.“ S úsměvem se naklonil k miminkovské tvářičce. „Ahoj prcku, to jsem já, tvůj taťka. A tohle je mamka. Kočka, že jo? Budem tě vychovávat, kupovat ti lízátka a učit tě jezdit na kole. A ty budeš růst a my stárnout. Ale mezitím si to užijem, to se vsaď. A až budeš jednou velká, budeš fešanda jako tvoje máma a odvede si tě nějakej báječnej frajer. Ale doufám, že to nebude nějakej pitomec, musíš si hlavně dobře vybrat, já na to dám pozor.“