černobílá díra

Může se člověk cítit šťastný, i když je mu v podstatě hrozně nanic? (Ano, může)

Tohle ve mě bublá už druhou noc a teprve teď jsem tomu dala volnou cestu. To aby to tady nebylo tak mrtvé. Je to hrozně nedokonalé, i když jsem se chtěla snažit. Psala jsem, jak mi to přišlo na prsty.
Mám fanfiction období a mrzí mě, že jsem nebyl u zrodu tohoto fenoménu. Na třetí stranu je to dobře.

"Na co si teda budeme hrát?" zeptal se malý klouček, který uměl sotva do pěti počítat, ale už uměl vyslovovat "r", a stoupal si na špičky, aby viděl přes desku psacího stolu na svého tatínka.
"Na nic. Teď nemůžu, mám práci," odvětil a hledal dál něco ve stohu papírů, který měl před sebou.
"Na famfrpál? Prosím..." zaškemral, ale otec mu nevěnoval pozornost.
"Nebo si pojďmě hrát na draky!" zvolal nadšeně a snažil se zachytit tatínkův pohled.
"Nemám čas. Běž si hrát s maminkou, Scorpiusi," odbyl ho zase.
"S tou je nuda!" napučil se malý Scorpius a začal se motat kolem otcova křesla.
"Nemluv takhle," napomenul ho Draco a opět si hleděl svého. Stále nenašel svůj pracovní výpis z minulého týdne. Vyhrnul si rukávy, přehraboval se dál v papírech a nevšimnul si svého synka, který mu právě ukradl ze stolu hůlku a začal si nevinně pobrukovat nějakou dětskou písničku.
"Tatí," ozval se Scorpius po chvíli a v hlase se mu tetelilo dětské vzrušení.
"Scorpiusi, už jsme ti řekl jednou, že..."
"Podívej!" řekl nadšeně Scorpius a strkal mu pod nos své levé předloktí s nepovedenou čmáranicí. "Mám stejný obrázek jako ty!"