černobílá díra

Nejdřívě bych se chtěla moc omluvit, že mi tak dlouho trvalo uveřejnit druhou kapitolu. (Jako by na tom někomu záleželo.)
Chi ji věnovat Titany, of course, a hlavně Rebelce, za ty komentáře. Tak už mě dlouho nic nedojalo.
Varování - je to ujeté.

Kapitola druhá

Bílá. Všude bílá barva. Nekonečná kvanta oslepující bílé. A nějaké hnusně jasné světlo. Ale počkat, všechno bílé není, do záběru přišel nějaký barevný rozmazaný flek. Nedokázal rozeznat, o jakou barvu se jedná. Zamžoural, aby mohl zaostřit. Flek začínal dostávat tvar. Vypadal jako hlava, ale dost divná hlava. Jako by někdo vzal lidskou lebku a osekal ji, aby se vešla do poštovního balíku.
„Pane?“
Pak si uvědomil, že ten ošklivý ksicht poznává. No jasně, vybavily se mu trenky. Bílé, voňavé po aviváži, čisté. A hlavně šly přehnout. A žehlička. Štětka na záchod.
„Pane? Pane, slyšíte mě?“
Zasténal, když si uvědomil, že ho bolí celé tělo. Nejdřív si myslel, že má kocovinu, takových bolavých rán už zažil. Obrovské paměťové okno, spousta nejasných obrazů, pachuť v ústech, bolavý žaludek a ta věčná kocovinová otázka – spal jsem s ní či nespal? Ale kocovina bolela přece jenom ještě trochu jinak.
„Pane, jste vzhůru? Řekněte něco!“
Pokus otevřít oči úplně dokořán se zdařil, ale všechno bylo pořád zmateně rozmazané, jako když jedete vlakem a díváte se na nejbližší věci kolem kolejí.
„Pane!“
Zkusil vyslovit jeho jméno, ale zaseklo se mu v krku, takže z něj vyšel pouze jakýsi chrapot.
„Pane Listere, přestaňte si hrát na hypochondra a už se konečně proberte!“
Lister? Tak se vážně může někdo jmenovat? Chudák chlap… Vzápětí mu došlo, že je to jeho jméno. No jasně, Hlupák Lister, tak nějak to určitě bylo. A ta hranatá věc před ním měla taky jméno.
„Krrrr- Krrrr- Kryyyyy-“
„Je vzhůru!“
„Kryťáku?“
„Ano pane Listere, to jsem já, ano! Vy jste se probral! Ani nevíte, jak jsem rád!“
„Cože?“ Lister se snažil vzpomenout, proč ho všechno bolí a proč ho Kryton vítá mezi živými.
„Vy si na nic nevzpomínáte, pane?“ zeptal se vyděšeně Kryton.
„Jenom matně.“ Teprve teď si Dave uvědomil, proč je kolem tolik té čisté bílé. „Jsem na ošetřovně, že jo?“
„Velmi správně, pane,“ pochválil ho Kryton.
„A co tu, do kosmu, dělám?“ Jasně, poznával tu ošetřovnu, byl na Kosmikovi.
„Ehm… měl jste dost ošklivou nehodu s jedním… s jedním… replikantem.“ Poslední dílek, puzzle byly kompletní. Lister si vzpomněl na všechno. Tedy, téměř. Už věděl, proč ho všechno bolí jako po divoké souloži.
„Jak dlouho už jsem tady?“ zeptal se a s obrovskou námahou se posadil.
„Už dva dny pane.“ Krytonův kovový hlas přešel do poníženého, lítostivého režimu. „A je to všechno moje chyba!“ spustil plačtivým tónem. „Kdyby zkontroloval baterie ve skeneru, nemusel jste tu teď být! A nemusel jste být málem rozsápaný na cucky! A za všechno můžu jenom já! Já, já, já! Když dovolíte, pane, spáchám okamžitou sebevraždu.“
„Do kosmu, Krytone, uklidni se!“ okřikl ho Lister a neohrabaně ho poplácal po plechovém rameni. „Žiju, ne? Tak pohoda.“
„Pohoda? Pohoda?!“ hysterčil dál Kryton a jeho hlas přešel do ostré fistulky. „Vždyť jste mohl být mrtvý. Vždyť ten replikant si vás mohl dát k svačině, mohl vám vycucat všechny tělní tekutiny, mohl si dát vaše bulvy na toast jako vařené vajíčko, mohl si usmažit váš mozek s čínskými houbami! A to je podle vás v pohodě?“ Kryton se otřásal mechanickými vzlyky.
„Tak a už dost!“ rozčílil se Lister a bouchl pěstí do svého lůžka. Zasyčel při tom bolestí, protože ho nepříjemné píchlo v hrudníku. „Už nechci slyšet tyhle babský kecy, to je rozkaz. Jsem v pohodě, vážně!“
„Ale…“
„Krytone!“
„Ale, pa-“
„Co jsem říkal?“
Kryton zahanbeně zmlknul.
„Radši mi řekni, jak na tom jsem,“ řekl Lister, „co všechno sem měl na padrť? Cítím se, jako by mě přejel autobus jedoucí z indické svatby.“
„Vlastně to není tak zlé,“ rozpovídal se Kryton, šťastný, že může s Listerem zase mluvit, „vymknul jste si kotník, ale ten už je vyléčený. Pak jste si rozbil nos, pane, když jste padal, pamatujete si na to? Byl zlomený, ale díky novým lékům, které jsme našli na té lodi, je taky v pořádku. No a pak vám ten replikant prorazil hrudník nožem. To bylo horší, pane, kvůli tomu jste byl tak dlouho v bezvědomí. Museli jsme vám dát transfuzi.“
„Transfuzi?“ podivil se Lister a stáhl obočí k sobě. „Kde jsme vzali zásoby krve?“
„V každé lékárničce Jupiterské důlní společnosti je krev pro transfuzi, myslel jsem, že to víte, pane.“
„Vypadám na to snad? Moment, to musí být staré lékárničky, ne?“
„Samozřejmě.“
„Lékárničky staré víc jak tři miliony let? Krev stará tři miliony let! Vždyť z té se musela stát nějaká nová forma života! Do kosmu, fuj!“
„Uklidněte se, pane,“ chlácholil ho rychle Kryton. „Zapomněl jste na lékařský pokrok. Ve vašem století byla vynalezena látka, která je při určitě koncentraci schopna udržet organické materiály.. jak to říct? Prostě v čerstvém stavu. A tato směs se přidala do všech krevních zásob. Nezkazila by se, i kdybyste ji nechal stát tři týdny na poušti a zápasník sumo by do ní naplival, ochranná látka by všechny cizorodé zničila.“
„Ježíši.“ Lister znechuceně vyplázl jazyk. „No a čí mám teda krev?“
Ticho. „Dali jsme vám nulu.“
„No jasný, ale čí ta nula byla?“
„Jednoho člověka.“
„Krytone, čí krev to byla?“
„Muže z posádky Červeného trpaslíka.“
„Fajn, nemusíš mi to říkat, hlavně když nebyla třeba Rimmerova.“
Ticho.
„Ne, ne, ne, ne,“ protestoval Lister a zběsile kroutil hlavou ze strany na stranu. „Ne, ne, nemůžu mít Rimmerovu krev, to snad ne!“
„Bez ní byste umřel, pane,“ poznamenal Kryton.
„No a?! Je to Rimmerova krev! Rimmerova! Mám v sobě něco, co patří Rimmerovi! Panebože, chci jít na nějakej výplach! Co když je to jeho hnidopišství nakažlivý? Co když teď začnu mít rád dechovku a lidové tance?!“ Lister si začal mlátit hlavou do kolen. „Ježíši, to je v hajzlu…“
„Myslím, že panu Rimmerovi byste měl poděkovat ještě za jednu věc, pane,“ ozval se po chvíli nesměle Kryton.
„Cože? To těžko.“
„Je to tak, pane. Pan Rimmer vám během tohoto týdne zachránil život hned dvakrát.“
„Mluvíme vážně o našem Rimmerovi? O naší skopové hlavě? Vážně myslíme toho samého Arnolda Jidáše Rimmera se spoustou diplomů z plavání?“ Na Listera toho bylo trochu moc. Rimmer. Rimmer. Rimmer. Tohle slovo mu naprosto zahltilo hlavu.
„Ano, přesně toho myslím,“ přikývl Kryton.
„Bezva, co ještě tak zázračného udělal?“
„Vy si na to asi nepamatujete, že?“
„Na co si mám jako pamatovat?“
„Takže vážně nic? Ani malilinkatá vzpomínka?“
„Ale na co, do kosmu?“
„Vy si to vážně nepamatujete, no to je k popukání!“
„Krytone, lezeš mi na nervy!“
„Vy si nepamatujete, že vám pan Rimmer zachránil život před tím replikantem?“
Listerův aktuální psychický stav byl podlomen. Stav – nedůvěra, zmatenost, pomyšlení na výměnu Krytonových zastaralých obvodů.
„Můžeš mi tu větu prosím zopakovat? Myslím, že jsem jí moc nerozuměl,“ opáčil Lister pochybovačně.
„Bude lepší, když vám to objasním celé, pane.“
„Dělej co chceš, hlavně když tomu budu rozumět.“
„Dobře. Bylo to takhle. Když jsme na Alfě tak zběsile utíkali před tím vraždícím replikantem, pan Kocour a já jsme vběhli přímo do Kosmika a neohlíželi jsme se, jestli jdete s námi. Toho, že scházíte, jsme si všimli, až jsme nastartovali. Skrz čelní sklo jsme pak uviděli, jak se vás ta obluda snaží zmasakrovat. Tak jsme oba popadli bazukoidy a běželi jsme vám na pomoc. Ale pan Rimmer nás předešel. Zatímco jste sebou zmítal na podlaze, on replikanta obešel a pak ho, v nejlepší chvíli, zastřelil.“
Listerovi se v hlavě trochu rozjasnilo. Dým, bolest v hrudi, Rimmerův obličej někde v dálce.
„Vy jste pak upadl do bezvědomí kvůli těm zraněním a pan Rimmer omdlel, protože se lekl svého vlastního činu.“
Rimmer mu zachránil život. Rimmer. Ten věčný poseroutka, který se před nebezpečím chrání tak, že si na hlavu nasadí cedník na těstoviny. Největší strašpytel ve všech dimenzích, který se bojí králíků z obalu na kukuřičné vločky. Ano, přesně díky tomuhle Rimmerovi žije. Kurva. Listerovi to přišlo úplně nemožné.
„Kde je?“ vyhrknul a začal se soukat z postele.
„Tady není.“
„Tak kde je?!“
„To nevím, ale tady určitě ne.“
„Krytone, nelži.“
„Já nelžu, vidíte ho snad tady někde?“ otázal se zdvořile a rozpřáhl kolem sebe rukama.
„Já vidím, že tu není! Proto se ptám – kde, do kosmu, Rimmer je?“
„Na palubě Kosmika.“
„Fajn, jdu ho najít sám,“ prohlásil Lister, odhodil ze sebe nemocniční přikrývku a snažil se ignorovat pálení u žeber.
„Nechoďte, pane!“ zarazil ho rozpačitě Kryton. „Víte.. víte, on je.. no… myslím, že teď není vhodná doba k tomu, abyste si s ním promluvil.“
„Proč ne?“ Lister zůstal stát a založil si ruce na prsou.
„On je… je pořád v šoku z toho, co udělal, totiž…“
„Nerozumím řeči tvého kmene… ty mi chceš říct, že lituje toho, že mě zachránil?“
Kryton se ošíval a rychle sklopil pohled k zemi. „Ne, to samozřejmě ne. Prostě… jednoduše je zmatený sám ze sebe… víte, on…“ Kryton zvedl oči a uvědomil si, že zůstal v pokoji sám.

Najít Rimmera v celém prostoru Kosmika nebyl takový problém. Jiná situace by nastala, kdyby měli Trpaslíka – tam by ho mohl hledat i týdny.
Jak se ukázalo, Rimmer se schovával ve spíži. Seděl v koutě, hlavu měl v dlaních. Vypadal jako socha, dokonalé ztělesnění Rimmerova zoufalství a deprese. Spíš byla osvětlená jednou chabou žárovkou, která čas od času slabě zablikala.
Když vešel Lister dovnitř, Rimmer pomalu zvedl hlavu a neutrálním pohledem si ho přeměřil od hlavy až k patě.
„Ahoj,“ pozdravil Lister a nejistě postával na prahu, ruce v kapsách, rty stažené.
Rimmer se na něj ještě jednou dlouze zadíval, nic neřekl a vrátil se do původní polohy.
„Chtěl jsem ti poděkovat, žes mi zachránil kejhák,“ řekl Lister, aby se neutopili v tom debilním tichu. Čekal, že aspoň bodře odpoví „To nic, starý brachu!“ nebo „Maličkost! Co bych pro tebe neudělal!“, ale nedočkal se. Dopřáli si další, osvěžující ticho. Lister už to nemohl vydržet.
„Do kosmu, Rimmere, mluv se mnou!“ Dave nevěděl, jak se má v téhle situaci chovat. Sednul si do tureckého sedu naproti Rimmerovi. „Co ti, do prdele, je? Proč máš u všech svatejch depku z toho, že díky tobě žiju? Co to je za posranou logiku? Vždyť takovej si chtěl vždycky bejt, ne? Odvážnej, čestnej! Tak když takovej seš, proč se kvůli tomu sakra trápíš?“
Rimmer se ani nepohnul.
Lister ještě přiměřenou chvilku čekal. „Fajn, tohle nemá cenu.“
„Nevím, proč jsem to udělal,“ pípnul Rimmer.
„Fajn, má to cenu.“
„Ani si nedokážeš představit, jaké to bylo,“ řekl Rimmer ohromeným tónem. „Ještě jsem nikdy nic takového nezažil. Stál jsem tam a díval jsem se, jak tě chce ten replikant zmasakrovat. Nejdřív jsem chtěl utéct, ale pak se něco stalo. Já prostě…“ odmlčel se a z jeho hrdla vyšlo dlouhé a zoufalé zavytí. „Prostě jsem si říkal – On ne, on ne.“
„Takže tys nechtěl, aby mě ta potvora zabila?“ Tahle otázka Listera i proti jeho vůli zajímala nejvíc.
„Kdyby jo, tak bych asi nestřílel, ty bezmozkovče.“
Lister zavrtěl hlavou. „Tak vo co jde? Seš hrdina? Seš. Tak proč se tu schováváš jak zdechlá krysa?“
Rimmer jen naprázdno párkrát otevřel pusu, ale nepodařilo se mu vyloudit žádný zvuk. Nedokázal to Listerovi popravdě vysvětlit, prostě nedokázal. Teatrálně si odkašlal a napřímil se.
Lister protočil oči. „Ty seš vážně magor. Divím se, že sme z tebe ještě nezcvokli. Ale hádám, že já k tomu teď budu mít blíž, než ostatní.“
„O čem to zas mluvíš?“ zeptal se nechápavě Rimmer.
Dave si vyhrnul levý rukáv, ukázal na svoje vystouplé žíly a přejel po jedné z nich prstem. „Sleduješ? Pozdrav svoje krevní destičky.“
Rimmer nejdřív nechápal, co to Lister blábolí, ale pak si vzpomenul na kvanta krve, které daroval ošetřovně na Červeném trpaslíku. Daroval vlastně nebylo to správné slovo. Za každou pintu dostal 50 librodolarů. Doufal také, že se díky tomu dostane do podvědomí svých nadřízených jako ochotný muž, který by se pro ostatní rozdal. A teď jeho drahocenná krev, jeho unikátní nulka, kolovala v těle Listera!
„Argh!“ zahrčel a do očí se mu vedral šílený lesk.
Davea jeho reakce, kdy se mu rozšířily zornice i chřípí a obličej mu zbrunátněl, zaskočila. „Co blbneš?!“
„Přestaň se mi srát do života, Listere!“ zařval a vydusal ze spíže pryč. Listr zůstal sám a zmatený.